close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Dokud hvězdy nespadnou...

17. dubna 2015 v 21:38 | Danča |  Příběhy...
Ahojky všem. Je tu další pokračování mého příběhu Dokud nás hvězdy nepohltí celé a Dokud se nás hvězdy nedotknou. Pokud jste nečetly a čtete tento článek tak to moc všechno nebudete chápat ale i tak přeji krásnou četbu a doufám že vás přiběh trochu inspiruje...
Danča
Ležela jsem vedle Toma a plakala jsem. Byl to ten čas kdy všechno krásné končí a začíná špatný čas. Tom jen tupě pozoroval oblohu. Nemohl asi uvěřit tomu co jsem řekla.
,,Nino já.."
,,Nemohu žít v tomhle spěchu."
,,Já to takhle ale nechci."
,,Ano ty chceš abych s tebou zítra začala plánovat rodinu ale na tohle já nemám Tome. Jsem jiný člověk. Člověk který žije složitý život a jediné co ho těší je lehnutí si do trávy a vyhlížení padající hvězdy."
,,Nino."
Zvedla jsem se a vyhnula jsem se tak jeho ruce, kterou mě chtěl k sobě přitáhnout.
,,Já takhle prostě nemohu."
,,Jestli nechceš zítra k našim tak to chápu."
,,Tome..."
,,Jen mě prosím neopouštěj."

Zvedl se a chytil mě za ruku. Rychle jsem škubla rukou abych se vymanila.
,,Tome já už prostě nemohu. Dyť mě do něčeho stále jenom nutíš. To není ale vztah!"
Vzala jsem batoh a seběhla jsem kopec dolů. Nechala jsem se pohltit tmou abych mohla co nejdál od něho. Jak já ho miluji jenže všechno mě tak děsí.

Seděla jsem na studené lavičce a pozorovala jsem vycházet slunce. Nespala jsem. Ani jsem nedošla domů. Ve tmě jsem se posadila a začala jsem plakat. Potichu ale plakala jsem. Opustila jsem někoho koho jsem milovala ale bylo to správné. Musela jsem to udělat. Nesmím být tím co trpí měla bych si přece lásku užívat nebo snad ne? Zabzučel mi mobil.
,,Nino, kde jsi? Kurt"
Vložila jsem mobil do kapsy. Nemohu se teď s nikým vidět ale co když on mi pomůže. Zvedla jsem se a šla jsem dál. Párkrát jsem klopýtla a vzlykla. Neměla bych být taková troska. Měla bych se zchopit. Pak jsem najednou padla na betonovou zem a rozplakala jsem se.
,,Jste v pohodě?"
Nějaký chlapec se objevil u mě. Rychle jsem si otřela slzy.
,,Jo jsem."
,,No nevypadáte tak. Doprovodím vás."
,,To není třeba. Doopravdy."
,,No jenže já se neptal."
,,Já bych byla radši sama."
,,Mohu vás aspoň doprovodit támhle do trávy?"
Usmála jsem se.
,,To byste byl hodný."
Chlapec mi pomohl na nohy. Šly jsme jenom kousek ale i přitom jsem cítila jak se mi kolena podlamují.
,,Neměl bych někomu zavolat?"
,,To už doopravdy zvládnu sama."
,,Jsem Stefan, mimochodem."
,,Nina."
,,No přeju pěkný zbytek dne."
,,Já vám taky."
Zalovila jsem v kapse a vytáhla jsem mobil.
,,Nino, kde doprdele jsi?"
,,Na autobusové zastávce."
,,Co se děje?"
,,Rozešly jsme se."
,,Čekej tam. Budu tam zachvilku."
,,Dobře."
Znova na mě dopadl smutek. Vložila jsem obličej do tváři a rozplakala jsem se.

Seděla jsem na posteli a mačkala jsem kolena k obličeji. Bolelo tak strašně moc. Již týden jsem nevylezla z pokoje a ani nechci. Už ho radši nechci vidět. Chci zůstat tady v pokoji a plakat až do smrti.
,,Nino?"
,,Ano."
Kurt vlezl do pokoje a zadíval se přímo na mě.
,,U dvěří na tebe někdo čeká."
,,Cože? Ať jde pryč."
,,To není Tomas."
,,A kdo teda?"
,,Kdybych to věděl tak ti to řeknu. Hoď na sebe něco a běž tam. Potřebuješ na čerstvý vzduch."
Zvedla jsem se. Zamotala se mi hlava. Musím to zvládnout. Zvedla jsem mikinu a vylezla jsem konečně ze svého pokoje. Zamířila jsem přímo ke dveřím.
,,Chtěl jsem se ujistit že jsi naživu dorazila domů."
,,Stefane?"
,,Pamatuješ si mé jméno, což znamená že si nebyla opilá. Nechtěla by si se projít?"
,,S cizinci se moc nebavím."
,,Kdybych tě chtěl zabít tak bych tě nechal ležet na té silnici a přejel bych tě autem."
Usmála jsem se. Po dlouhé době se na mém obličeji objevil smích.
,,Ráda se tedy projdu."
Hodila jsem na sebe mikinu a vyšla jsem na čerstvý vzduch. Stefan zamířil přímo k modrému skútru.
,,Kam jedeme?"
,,Jenom kousek odsud. Daleko to není."
,,Dobrá."
Nasedla jsem na skútr a nechala jsem se unášet pryč od problémů. Bylo to tak jednoduché nachvíli zapomenout na to vše a cítit zase ve tvářích vítr. Najednou skútr zastavil a já si uvědomila kde jsme.
,,Chtěl jsem začít tam kde jsme skončili, takže kde že jsme to seděli?"
Znovu jsem vykouzlila úsměv.
,,Ten úsměv je hezčí než ten pláč. Povíš mi tedy co se ten večer stalo?"
,,Co kdybychom našli to místo?"
Stefan mi nabídl ruku ale já ji odmítla.
,,Takže zlomené srdce. Jaká škoda."
,,Myslím že jsme seděli tady."
Ukázala jsem na bílí pruh na silnici.
,,No jistě už to poznávám. Jo a odvedl jsem tě támhle."
,,Hm, moc to nepoznávám."
,,Taky si vše jistě viděla rozmazaně."
,,Nedělej si ze mě srandu. Není to hezké."
Posadili jsme se do trávy a pozorovali jsme projíždějící auta.
,,Takže co ti můj bratr slíbil za to že mě sem přivezeš?"
,,Tvého bratra jsem viděl poprvé zaživot."
,,Není to můj bratr spíše bratranec."
,,Ty nebydlíš u rodičů nebo on nebydlí u rodičů?"
,,Rodiče zemřeli před třemi měsíci při požáru."
,,Tak to je mi líto."
,,Co takhle změnit téma?"
,,Takže co spořádaná dívka jako ty dělala v noci zde na ulici?"
,,Vracela se s neúspěšného rande."
,,V noci?"
,,Ráda pozoruju hvězdy."
,,Každý tomu říká jinak."
Usmála jsem se ale ihned jsem Stefana praštila do ramene.
,,To se vážně nestalo."
,,To mám věřit holce co se toula v noci po silnici a válí se na hlavní cestě?"
,,Hele! To je docela urážející."
,,Slyšel jsem že si matematický genius."
,,Slyšel?"
,,Ředitelka mě upozorňovala."
,,Ředitelka?"
Stefan se usmál. Jistě zahlédl můj udivený výraz.
,,Budu s tebou chodit do školy a jakmile zjístila do třídy do které se hlásim řekla a to cituji:,,Nediv se dívce která spočítá z hlavy příklad na tři řádky."
Nahlas jsem se zasmála.
,,Nejsem génius."
,,Na tři řádky?"
Prohrábla jsem si nervozně vlasy.
,,Myslím že bych měla jít zpátky domů."
,,Uzavíráš se před světem Nino."
,,Jo."
,,Proč?"
,,Čekám až hvězdy spadnou na zem a odnesou mě pryč. Do věčného zapomenutí a zníčí tu nesnesitelnou bolest."
,,Já zase čekám až přijde dívka co mě dokáže rozesmát jen pohledem."
,,To se třeba jednou stane."
,,Už se to stalo."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Mám pokračovat v psání příběhů ?

Určitě, miluji je! 56.5% (13)
Ano 13% (3)
Možná 4.3% (1)
Občas je přečtu tak jo... 0% (0)
Pokud to zlepšíš tak jo 4.3% (1)
Radši ne 8.7% (2)
Rozhodně ne! 13% (3)

Komentáře

1 Květoslav Květoslav | 4. května 2015 v 0:30 | Reagovat

...dobrý 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.