close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Jen křičte, dokud můžete...

26. dubna 2015 v 9:24 | Danča |  Příběhy...
Ahojky je tu pokračování příběhu Jen se smějte dokud můžete, Jen zuřte dokud můžete, Jen šilte dokud můžete a Jen se strachujte dokud můžete... Pěkné přečteníčko všem...

Slunce mi zazářilo přímo do obličeje. Přizavřela jsem oči a zadívala jsem se na osobu která seděla na židli. Znala jsem jí z televize. Občas se tam objevila a vykládala různý kecy o hlavním počítači a soudech a tak dále. Prostě nudná osoba. Jakmile mě zaregistrovala usmála se a poukázala na židli. Posadila jsem se naproti ni a viděla jsem její čistý obličej. Pamatuju si že když mi bylo šest tak slavila čtyřicetiny ale odhadla bych jí tak dvacetpět. Byla prostě dokonalá.
,,Je mi velmi líto toho co se ti stalo a vím že je pro tebe těžké o tom mluvit…"
,,To je v pořádku. Vím co po mě chcete a vůbec už není o tom těžké mluvit takže pojďme k věci."
,,No tak to mě velmi překvapilo tvá sestra totiž byla vystrašená a při každé mé otázce se rozbrečela."
Pousmála jsem se. Má sestra byla o rok mladší a tak nechápala co se stalo a taky vím, že pokud jsem podědila otcův dar tak že ona nic takového nikdy neucítí. To je nevýhoda toho ,že jsem se nenarodila později.
,,Jsem rozumnější než ona a taky starší. Ještě ten večer jsem své učitelce řekla že mamka umřela a to úplně v klidu."
,,Tak a tady je vidět, že náš počítač o tobě ví úplně vše."
Chtěla jsem jí říct, že v tom nemá pravdu ale měla bych jí přitom nechat. Najednou se v mé hlavě probudil hlas.
,,Teď stačí až se mi zadívá do očí a zmanipuluju jí."
Trhla jsem strachy sebou. Ona byla taky darem políbená ale její dar se mi teda vůbec nelíbí. Manipulovat s lidmi je ohavné. Zadívala jsem se jí přímo do očí. Všimla jsem si že má jasně modré oči.

,,Teď mi prosím řekni, co se ten stalo."
Dobře vím že když jsem políbená tak mě již ostatní nedokážou ovlivnit. Což byla aspoň výhoda, mohu totiž zalhat a ona si bude stejně myslet, že mluvím pravdu.
"Byl normální den. Vrátila jsem se domů a posadila jsem se na verandu. Z mamkou jsme chvíli povídali a pak vyběhla splašená sestra ven. Padla do trávy. Táta na ni křičel aby se vrátila zpět. Vrhla jsem se mu do cesty aby jí neublížil. Se sestrou jsme byli domluveny že v této situaci uteče k prarodičům. Dala jsem jí rozkaz a ona se rozeběhla. Abych mohla utéct i já hodila mamka tátovi nůž do zad. Pak jsem utekla. Vím že táta to nechtěl udělal byl v afektu."
,,V afektu?"
,,To je naše nejsilnější emoce, kterou nedokážeme ovládat. V tu dobu uděláme cokoliv a pak nás to celou dobu žere. Když jsem začala k tátovi chodit na návštěvy všimla jsem si, že je na dně. Pomohla jsem mu a zjistila jsem pravdu."
,,Jakou?"
,,Že mamku miloval a že všeho lituje."
Žena se opřela o opěradlo.
,,Zajímavé nikdy jsem nečekala, že by někdo dokázal odolat mému vlivu. Takže jaký je tvůj dar?"
Zasmála jsem se. Musím to co nejlépe zahrát.
,,Prosím vás vy věříte té dětské povídačce o darech?"
,,Možná se pletu."
Ještě nikdy jsem nečetla lidské myšlenky ale musím říct že teď jsem za tenhle dar ráda.
,,Ach samozřejmě, že ne. Je to jenom kec, který si komunita vymyslela aby nás mohla zastrašovat a popravovat když se jim nelíbíme."
,,Komunita. Nikdy jsem jí neměla ráda."
Žena se mi znovu zadívala do očí.
,,Pověz mi co na nich nemáš ráda?"
,,Jejich pyšnost. Myslí si že když mají v rukou naše životopisy tak že jsou něco víc ale to není pravda je to jenom banda ubožáků."
Žena se usmála.
,,Líbíš se mi Devonno. Je vidět že ti to v hlavě pálí."
Žena se zvedla a podala mi ruku na rozloučenou. Dala jsem jí ruku a pak jsem odešla z místnosti celá vyčerpaná. Nikdy jsem netušila že je tak těžké lhát.

Seděla jsem vedle sestry a potichu jsme čekali na rozsudek.
,,Mohla si mi říct že chodíš za ním."
,,Nemohla."
,,Dev."
,,Obě dvě víme že by tě to naštvalo."
,,To není pravda."
,,Znám tě Mell. Jsi má sestra."
,,Proč si tam chodila?"
,,Protože je to můj otec, náš otec."
,,Zabil mamku."
,,On to nechtěl udělat."
,,Ale chtěl."
,,Ty to nechápeš."
Opřela jsem se o opěradlo a zhluboka jsem se nadechla. Vítr z oken mi rozcuchal vlasy ale já jsem si jich radši nevšímala. Jen jsem už chtěla vědět jak tohle všechno dopadne. Chtěla jsem vědět jestli se budu muset s otcem rozloučit. V místnosti se najednou objevila babička. Melly se k ní rozeběhla a začala jí něco šeptat. Věděla jsem co jí říká, četla jsem jí myšlenky. Babička zachovala chladnou hlavu a donutila ji se posadit.
,,Na to není nic špatného Melly. Tvá sestra v tvém otci našla něco co v něm našla i tvá matka."
Zadívala jsem se na babičku a viděla jsem že se jí třesou ruce. Chtěla jsem abych jí mohla vidět do hlavy ale nešlo to. Mohla bych velkým tréninkem jednou vlastně dokázat číst myšlenky i obdarovaným? Možná ne, možná i čtení myšlenek patří k darům které na nás vědci vymučili i když se mi to moc nezdá.
,,Děje se něco?"
Babička mě a sestru chytila za ruce.
,,Děvčata, již brzy tu nebudu a já nechci abyste se takhle chovali. Pokud Dev našla ve svém, ve vašem otci něco jako lidskost tak by si jí měla věřit Melly. Ona ví co dělá, už to není ta hloupoučká holčička co šáhla do ohně protože si myslela že je studený."
Protočila jsem panenky. Tohle říkala pokaždé. Bylo mi pět. Věděla jsem ale co tím myslí. Nemohla jsem to ale před sestrou říct. Ona by to nepochopila. Najednou ze soudu vyšla ta žena co mě vyslýchala společně s tátou. Rozeběhla jsem se k němu a obejmula jsem ho. Bála jsem se toho co řekne. Nechtěla jsem to najednou vědět, chtěla jsem abychom byli zpátky v našem domě a koukali na televizi a přitom se smáli.
,,Za týden je poprava."
Prohlásila najednou žena a pak odešla. Rozplakala jsem se. Táta mě k sobě přitisknul a začal mě hladit po vlasech. To dělával když jsem byla malá.
,,Jak to?"
,,Je to tak lepší, Dev. Už nikomu neublížím."
,,Mě ale ano. Nechci o tebe příjít."
,,To zvládneš."
,,To si nemyslím."
Babička si odkašlala. Otočila jsem se k ní. Měla jsem teď šanci jí říct co jsem chtěla. Sestra již odešla ven.
,,Babi, co přesně ti dneska řekly v nemocnici?"
,,Našli mi nádor na mozku, který mi nejsou schopni odoperovat."
Padla jsem na kolena. Nemohu přijít o dva nejcennější lidi. Tohle mi bůh nemůže udělat. Pokud ano tak neexistuje. Proč musím tak trpět? Proč musím zažívat takové utrpení. Táta si ke mně kleknul. Vložila jsem obličej do dlaní. Nechtěla jsem plakat ale nemohla jsem přestat.
,,Vypni to Dev."
Babička ho odstrčila.
,,Dev, tohle tě zníčí."
Zadívala jsem se do otcových očí. Věděla jsem co mám udělat. Utřela jsem si slzy a vypla všechny emoce až na jednu. Na vztek. Rychle jsem se zvedla a zamířila jsem do soudní místnosti.
,,Devonno!"
Už mě nemohla zastavit. Došla jsem přímo k soudci a vrazila jsem mu facku. Udiveně se na mě zadíval.
,,Tohle je jen malá bolest. A teď si jí desekrát zvětšete a zjístíte jak se zrovna cítím!"
Soudce byl v šoku. Nechápal mě.
,,Myslel jsem že svého otce nenávidíte, zabil vám matku."
,,Možná mamku zabil ale pokud ztratím i jeho ztratím všechno a nad tím jste jistě nepřemýšlel. Zadíval jste se třeba do knihy návštěv! Jestli jste si toho nevšiml tak jsem u něho každý den!"
Křičela jsem bolestí. Hněv mi proudil žílami. Soudce zvedl modrou knihu a začal jí listovat.
,,Tak to je mi velmi líto ale již jsem rozsudek řekl."
,,Och no jistě. Je vám to líto ale já vám něco řeknu, vaše lítost mi otce nevrátí!"
,,Já…"
,,Bych měl znova seskupit všechny a změnit rozsudek."

,,Ano."
Nevím jak jsem to udělala ale najednou jsem ho ovládla. Dokázala jsem ho donutit udělat něco co nechtěl. Nechápu to, takový dar já ve své krvi nemám. Nemám lidi nutit k věcem co nechtějí dělat a pak mi to došlo, já nemám žádný z těch určitých darů co jsem si myslela já mám jiný dar. Já mám napodobení, což znamená že jakýkoliv dar co uvidím v akci tak získám. Jsem Devonna Melková a mým darem je napodobení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám pokračovat v psání příběhů ?

Určitě, miluji je! 56.5% (13)
Ano 13% (3)
Možná 4.3% (1)
Občas je přečtu tak jo... 0% (0)
Pokud to zlepšíš tak jo 4.3% (1)
Radši ne 8.7% (2)
Rozhodně ne! 13% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.