close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Jen se smějte dokud můžete....

15. dubna 2015 v 19:23 | Danča |  Téma týdne
Smích. Ta nejhorší věc která může potkat lidstvo. Nemyslím ten překrásný chichot dívek, které se zrovna smějí vtipu a nebo vzpomínce. Myslím ten falešný a nebo urážející smích ze kterého se člověku zvedá žaludek. Ten posměvačný zabiják díky němuž stojím zde a přemýšlím, jestli má můj život vůbec smysl. Dívám se na lidi jak se ukládají k spánku. Pád z této výšky by my k smrti nepřiblížil, akorát bych si zlomila nohu, možná nějaké žebro. Sklouzla jsem zpátky do svého pokoje a začala jsem vytahovat prostěradlo ven. Jak jsem se vlastně k tomuhle všemu dopracovala, proč se chci vlastně zabít? Jen kvůli povrchním mrchám co mě urážejí a smějí se mému neštěstí nebo to má jiný důvod? Utáhla jsem prostěradlo na lampě. Stoupla jsem si na židli a dala jsem si oprátku okolo krku. Jak tohle skončí? Kopnu konečně do té dřevěné židle a nebo zase jako včera tu oprátku sundám a půjdu se vybrečet do svého polštáře. Jak to mám vlastně vědět? Jak mám vést svůj složitý život když už to teď vzdávám? Sundala jsem znovu oprátku a vklouzla jsem do postele avšak nezačala jsem plakat.Oči mám již vyschlé. Pláč mě opustil a ve mě zbyl je ten nesnesitelný vztek. Vztek díky kterému budu možná i ochotná zabít svého nepřítele. Zhasla jsem a uložila jsem se k spánku. Zítra mě přece jen čeká tvrdý trénink...

Slunce ještě nevyšlo a já již oblečená do maskáčového trika a tříčvrťáků jsem seděla za stolem a snídala. Hodiny ukazovali pět hodin. Panebože jaký to chytrý člověk vymyslel, že trénink začíná v půl šestý? No samozřejmě náš dokonalý ředitel, který je již po snídani a ztrapňuje přicházející žáky. Naházela jsem do sebe cereálie a vyšla jsem z domu. Nemám svoji "milovanou" školu tak daleko. Přesně je za rohem od mého "dokonalého" domu. Ostatní se již protahovaly na cvičišti když jsem se konečně uráčila přijít. Jak říká moje trenérka.
,,Hele podívejme se kdo to přišel. Paní rypáčí ksicht."
Všichni se rozesmáli. Od té doby co jsem sem začala chodit mi nikdo jinak neřekl. Dokonce i někteří profesorové mi tak říkají. Možná to bude tím že nejsem tak silná abych porazila své spolužáky v boji. To se ale změní. Přes prázdniny jsem na sobě makala a nejenom díky tomu abych se zlepšila ale díky svému tyranskému otci, který není moc ráda že jsem málem propadla z přece tak jednoduchých předmětů.
,,Porsová kde jste se zpozdila je minuta po půl."
,,Promiňte trenérko už se to nebude opakovat."
,,To doufám."
Zařadila jsem se k ostatním a začala jsem se protahovat. Čeká mě totiž pěti kilometrový běh volnou přírodou. Jaká to krása, že? Nenávidím svoji školu a nenávidím že si nemohu vybrat. Kéž bych se narodila do jiné rodiny. Ještě stále nechápete jistě můj příběh ale brzy to pochopíte.
,,Rozklušeme se a až se objevíme na poli dáme trysk. Doufám že se tenhle rok nikdo nebude loudat!"
Trenérka po mě hodila velmi nepříjemný obličej. Na první rok nemám moc veselé vzpomínky. Trenérka se rozklusala a my jsme se vydali za ní. Chvíli jsme doopravdy klusali ale jakmile jsme se objevili na travnaté cestě začali jsme přidávat do kroky. Celý první rok jsem se loudala na konci ale dnes jsem se rozeběhla ze všech sil jako o prázdninách a byla jsem přímo vedle trenérky. Ta se udivením málem zastavila.

Konečně jsme doběhly ke škole. Posadila jsem se na kašnu a ponořila jsem si rudý obličej do studené vody.
,,Dobrý výkon."
Otočila jsem se. Za mnou stála trenérka a od ucha k uchu se usmívala. Vůbec nevypadala že zrovna v trysku uběhla pět kilometrů.
,,Děkuji."
,,Musela si hodně zapracovat a to je dobře."
,,Neměla jsem na výběr."
Učitelka se otočila k ostatním.
,,Do dvanácti máte volno. Potom se sejdeme v posilovně."
Všichni se rozešli. Někdo do mě najednou strčil. Neudržela jsem rovnováhu a přepadla jsem do studené vody. Po celém okolí se roznesl smích. Zadívala jsem se na černovlásku, která byla za mím pádem. Věděla jsem proč to udělala. Ještě před hodinou byla nejlepší z naší třídy. Teď jsem jí předběhla. Zvedla jsem se a zadívala jsem se na její usměvaví ksicht.
,,Jen se smějte."
Řekla jsem pochvíli. Po těch slovech jsem vylezla z kašny a namířila jsem si to přímo k domu.

Mamka seděla na terase a četla si noviny. Přisedla jsem si k ní a zadívala jsem se na sousedovic pozemek. Jejich syn Tomas je na tom lípe než já. Chodí na obor který ho baví, kterým žije. Zamával mi. Usmávala jsem se a zamávala jsem mu též.
,,Je to milí chlapec, že?"
,,To ano."
,,Co kdybysi ho pozvala na ten ples co pořádá škola?"
,,To asi nepůjde. Má holku."
,,To je škoda. Hodili by jste se k sobě."
Mamka je jako Tomas. Ta milá dáma co se věnuje ošetřováním nemocných. Taky bych chtěla být jako oni ale já mám prý předpoklady po tátovi. Mám být prý ochráncem našeho malého kraje.
,,Nenávidím to."
Mamka mě pohladila po mokrých vlasech.
,,Neboj."
,,Nechci být jako táta."
Ozvala se silná rána. Z domu vyběhla rozplakaná moje mladší sestra.
,,Vrať se do domu Melly!"
Otec asi zjístil její výsledky. Víte náš svět je trochu odlišný než od toho normálního. Žijeme díky počítači a jeho přepočítání a předpokladům. Může být z nás cokoliv ale my si to nevybereme. Jakmile se narodíme počítač zaznamenává náš život. Potom v patnácti provede sečtení a určí nám studium. Mě určil jako vojáka a moji sestru jako vědkyni. Ona na to má. Je chytrá a dokonalá. Chtěla bych být jako ona. Bohužel tohle můj táta nechápe. On je trochu... jiný. Když můj nejstarší bratr přinesl výsledky které oznamovali že z něho bude učitel, táta ho vyhnal z domu. Jen díky mamce mohl bydlet v garáži. Když jsem se narodila já, táta se snažil dělat vše proto abych se dostala na studium kterým prošel on a hele ono to vyšlo! Jenže já to nechtěla. Vždycky jsem chtěla být jako mamka nebo jako Tomas odvedle. Táta vyšel z domu. Měl na sobě uniformu a byl naštvaný. Sestra se postavila na betonový chodník před našim domem.
,,Pojď sem."
,,Ne!"
Melly se celá klepala. Znala takhle tátu a věděla co jí chce udělat. Nemohla jsem to ale dovolit. Skočila jsem po tátovy a srazila jsem ho k zemi. Než se vzpamatoval stála jsem u sestry a bránila jsem jí celím tělem.
,,Leone uklidni se. Sousedi tě sledují."
Zadívala jsem se na Tomase. Už si na tyhle scény jistě zvykl. Technicky ho to ani nezajímalo.
,,No to se podívejme najednou chce naše dcera bojovat!"
,,Stůj za mnou Melly."
Slyšela jsem jak za mnou pláče.
,,Do domu. Obě!"
,,Nenechám tě aby si jí ubížil."
Chytila jsem Mell za ruku.
,,Až řeknu tak poběžíš."
,,Kam?"
,,Víš moc dobře kam. Sejdeme se tam."
Táta sešel schody.
,,Teď?"
,,Ještě ne."
Šeptla jsem. Táta zuřivě sevřel pěsti.
,,Teď."
Sestra se rozeběhla. Táta se pokusil za ní rozeběhnout ale před něho jsem si stoupla já. Můj pohled padl na jeho napnuté tělo.
,,Devonno tohle jsem od tebe nečekal."
,,To si teda mohl."
Táta najednou bolestí padl na kolena. Zadívala jsem se na nůž zaražený v jeho zádech.
,,Běž Dev."
Mamka vzala do rukou další dýku.
,,Běž."
Rozeběhla jsem se. Věděla jsem že je to naposledy co vidím moji matku. Nemohla jsem udržet slzy. Uslyšela jsem výkřik. Otočila jsem hlavu. Táta držel mamku za hlavu ve vzduchu. Vrazil jí dýku do břicha. Vykřikla jsem ale nepřestala jsem utíkat. Musela jsem utéct co nejdál abych si zachránila vlastní život.

Objímala jsem sestru jak nejdéle jsem mohla.
,,Už je to v pořádku. Už jsi v bezpečí."
Babička stála ihned ve dveří a sledovala každý krok.
,,Tady tě před tátou ochrání."
,,Co ty?"
,,Já to nějak vzládnu. Hlavně nezapomeň že nesmíš nikomu věřit."
,,Jistě."
Vložila jsem jí do rukou malý amulet ve tvaru srdce.
,,Aby si mě měla furt sebou."
,,Bojím se."
,,Já vím ale již nemáš čeho."
,,Dobrá."
Znova jsme se obejmuli.
,,Děvčata už zapadá slunce a ty by si měla jít do školy."
Babička vzala Melly za rameno a odvedla jí dovnitř.
,,Postaráš se o ní, že ?"
,,Neboj Dev. Slíbila jsem to své dceři a taky to splním."
,,Děkuji babi."
,,Buď silná Dev. Je nebezpečný a bude se snažit tě zníčit."
,,Já vím."
Babička mě obejmula.
,,Tak a už běž ať nezameškáš."
,,Jistě jako by tohle bylo zrovna to nejdůležitější, že?"
,,Mazej Dev."
Usmála jsem se a pak jsem vyrazila do školy.

Stihla jsem to. Táta by na mě byl šťastný, že jsem stihla během deseti minut uběhnout dva kilometry. Nemohu na něho myslet. Zabil mi mámu. Už to není můj otec. Zařadila jsem se k ostatním. Pozorovali zrovna Luka jak sráží malou Nathali na zem. Byla na tom stejně jako já asi před několika měsíci. Až na to že mě zlomil nos. Trenérka se na mě zadívala.
,,Hele kdo se nám ráčil přijit. Co vás spozdilo?"
,,Smrt mé matky paní."
V očí se jí zableskla slza. Otřela ji rychle a vrátila se k výcviku.
,,Dobrá Devonna proti Susan."
Černovláska se hlasitě zasmála.
,,To není žádný problém."
Vstoupila jsem do ringu. Dala jsem ruce do obrany. Přesně před obličej ale abych viděla na Susan. Ta ihned zaútočila. Chytila jsem jí pěst a ohnula jsem jí. Potom jsem jí prohodila vzduchem přes své tělo. Přistála na podložce. Rychle se ale zvedla. Udiveně mě pozorovala. Znova ale zaútočila. Tentokrát se snažila pravou nohou mě kopnout do žaludku. Noze jsem se ale vyhnula a rychle jsem černovlásku srazila k zemi. Vyrazila jsem jí dech.
,,Konec!"
Trenérka se rozeběhla k Susan.
,,Devonna za jedna, Susan za pět!"
,,Cože dyť mi vyrazila dech!"
,,To nemění na to že tě porazila a to je důležitější!"
Usmála jsem se.
,,Hele koho ten smích najednou přešel."
Měla jsem radost. Konečně jsem dokázala že nejsem tak slabá. Viděla jsem ten jejich strach v očí. Toho jsem chtěla dosáhnout. Ze mě si už nikdo nebude dělat otroka. Teď tu vládnu já!

Seděla jsem na verandě svého starého domu. Pozorovala jsem jak Tomas seká trávu. Znova na mě zamával.
,,Milí to chlapec."
Slyšela jsem v hlavě matčin hlas. Rozešla jsem se přímo k němu. Zastavil sekačku a opřel se o strom.
,,Co tě sem zavedlo?"
Usmál se. Miluji jeho smích a jeho celého už od dětství.
,,Slyšela jsem že se s tebou Susan rozešla."
,,Já že si jí nakopala zadek."
,,Jo to jsem udělala."
,,Spíše bych měl říct že já se rozešel s ní."
Jeho pohled padl na mého otce který se díval z okna ven.
,,Asi by si měla jít."
,,Nebojím se ho."
,,Co tvoje matka?"
,,Dneska měla pohřeb."
,,Je mi to líto."
,,Slyšela jsem že to ty jsi zavolal policii a že díky tobě je táta v karanténě."
,,Nemohl jsem se na to dívat."
,,Chápu."
Zapřemýšlela jsem se. Měla jsem policii již dávno zavolat. Měla jsem jí zavolat když jsem poprvé viděla tátu mámě ubližovat. Nedivím se že hodila tu dýku. Divím se tomu že si tu obludu vzala. Říkala že byl ale jiný. Že byl kdysi milí ale že ho jeho práce změnila. Zatřepala jsem hlavou. Nemohu na to myslet.
,,Jak se má sestra?"
,,Dobře."
,,Je v bezpečí?"
,,Samozřejmě."
,,Dev, mohu se zeptat proč si sem přišla? Určitě to nebylo kvůli tomuhle pokecu."
Vždycky věděl co si myslím.
,,Chtěla bych tě pozvat na školní ples co se u nás pořádá. Vím že si se zrovna rozešel se Susan ale..."
,,Rád pujdu. V kolik tě mám vyzvednout?"
Usmála jsem se.
,,Spíše se stavím já tady."
,,No jistě."
,,No radši pujdu."
Tomas mě najednou chytil okolo pasu a políbil mě.
,,Pust ty ruce z mé dcery ty mizero!"
Táta stál přímo na konci naší zahrady a supěl. Pustila jsem Tomase ale než jsem od něho odešla políbila jsem ho na tvář.
,,Děkuji."
Rozešla jsem se k tátovi. Zastavila jsem se přímo na začátku chodníku.
,,Já nejsem tvá dcera!"
,,Jsi!"
,,Ty si tomu uvěřil? Jak by s tebou mohla mít mamka ještě dítě když si vlastního syna vyhnal spát na ulici! Nedošlo ti to nikdy!"
Táta sepnul ruce v pěsti. Došlo mu to. Než ale vypěnil opustila jsem ulici a lehce jsem se usmála. Teď se budu smát já!

Pokud máte nějaké připomínky ohledně psaní a nebo tak, budu ráda když to napíšete do komentů. Každý nevulgární a pomocný komentář ráda přijmu. Děkuji za pozornost.
Danča
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co si myslíte o tomhle blogu

Překrásný 19.7% (12)
Ujde 24.6% (15)
Představoval jsem si něco jiného 11.5% (7)
Co to je ??? 9.8% (6)
Hnus 34.4% (21)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.