close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Jen zuřte, dokud můžete...

17. dubna 2015 v 17:23 | Danča |  Příběhy...
Ahojky všem, tohle je pokračování k příběhu Jen se smějte, dokud můžete...

Seděla jsem za stolem a dojídala jsem poslední sousta vyníkající večeře. Babička se zrovna zasmála dědově vtipu. Sestra seděla naproti mě a netvařila se moc šťastně. Pod stolem sem ji jemně kopla. Zadívala se na mě. Obličejem jsem vyzvídala. Ona ale jen odmitavě zakroutila hlavou.

,,Myslím, že jsme již dovečeřili. No tak vám všem přeju sladké sny."
,,My vám taky. Viď Melly?"
,,Jistě."
Obě dvě jsme se navzájem zvedly. Rychle jsem jí chytila za ruku a odtáhla do pokoje. Udiveně se na mě podívala.
,,Co se s tebou děje Mell?"
,,Co tím myslíš?"
,,Chováš se divně od té doby co mamka..."
,,Jsem v pohodě Dev. Věř mi."
,,Moc na to nevypadáš."
,,Jen si potřebuju zvyknout to je vše."
,,Dobrá tedy ale Mell víš že tu jsem pro tebe, že?"
Obejmuli jsme se.
,,Jaký bylo včera vlastně to rande s Tomasem?"
,,Dokonalý, měla si vidět Susan jak se ksichtí."
Obě dvě jsme se zasmáli.
,,Takže ples se ti nakonec líbil?"
,,No řekněme, že nakonec jo."
,,Tak že ho pozdravuju."
Sestra odešla a já jsem se ocitla sama. Rychle jsem zašátrala po mobilu a vytočila Tomasovo číslo.
,,Je nám líto ale číslo není dostupné, zavolejte později!"
,,Do háje!"
Hodila jsem mobil do polštáře a položila jsem se do postele. Vůbec jsem nevěděla co k němu cítím ale líbilo se mi to. Prohrábla jsem si kudrnaté vlasy. Zazpomínala jsem na ten večer když jsme stoupili do sálu. Hrála hrozně pomalá píseň. Tomas mě chytil kolem pasu a začal se se mnou houpat do rytmu. Užívala jsem si poprvé za svůj život tanec. Bylo to dokonalé. Šáhla jsem si prstem na rty. Nemohu samozřejmě zapomenout na to jak jsme se vraceli domu a on mě před domem znova chytil okolo pasu ale tentokrát mě políbil. Nevěděla jsem co mám dělat. Potřebuji ho vidět...

Běžela jsem po betonovém chodníku přímo k velkému modrému baráku, který stál naproti mému starému domu. V oknech se nesvítilo ale i tak jsem doufala že jsou ještě vzhůru. Zazvonila jsem avšak nikde ani světlo nezasvítilo. Nervozně jsem propnula ruce.
,,Dev?"
,,Tomasi."
Stál přímo za mnou a vedle něho stála jiná holka.
,,Ehm, nečekal jsem tě."
,,To jsem si taky všimla."
Otočila jsem se k dívce a zadívala jsem se jí přímo do očí. Měla je trochu narůžovatělé. Od pohledu prostě nesympatická čůsa.
,,Ten ti za tohle nestojí. Řekl ti již že mě včera vzal na rande?"
,,Cože?"
Dívka vrazila Tomasovi facku a odešla s pláčem pryč.
,,Co to proboha..."
,,No tak Dev..."
,,Já myslela že ke mně aspoň něco cítíš a ty tohle?!"
,,Dev, dyť jsme si ani neřekly že spolu budeme chodit takže tě vlastně nepodvádím."
,,Cože prosím?"
,,Nech toho."
,,Víš co nechám. Za tohle mi nestojíš!"
Vrazila jsem mu co nejsilněji facku. Naštvaná jsem odešla. Rozhodně jsem se nechtěla rozplakat jako ta holka přede mnou. Nechtěla jsem mu totiž ukázat že jsem k němu něco cítila ikdyž jsem cítila. Hajzl je to a nic víc. Zastavila jsem se. Nádech, výdech. Hlavně se nerozplač Dev. Nemůžeš plakat Dev. Takže pokud ale nemůžeš plakat co budeš dělat? Budu zuřit. Nesnesitelně zuřit, protože tohle můžu. Dyť právě jsem přistihla kluka o kterém sem si myslela že bude ten pravý s jinou. Teď uvidí moji stinou stránku.

Možná nakonec jsem jako můj otec. Teda aspoň jeho výchova nechala na mě pár známek. Seděla jsem na schodech svého starého domu a sledovala jsem jak seká trávu.
,,Proč si přišla?"
,,Potěšit tě."
Táta se otočil ke mě a usmál se.
,,Ještě před několika dny si mě nenáviděla."
,,A taky nenávidím ale potřebuji pomoc a ty si jediný kdo mi s tím dokáže poradit."
Zvedla jsem se a zadívala jsem se přímo do zářícího slunce.
,,Chceš o tom diskutovat tady a nebo půjdeme do chládku?"
Usmála jsem se nejfalešněji jak jsem jen dokázala a pak jsem se vydala za tátou do našeho starého altánku.
,,Je hezké že se o tebe policie takhle stará."
Chlápek v černém stál hned vedle grilu a snažil se nedávat najevo svoji únavu.Táta se posadil na dřevěnou židli a pokynul mu k odchodu.
,,Takže co potřebuješ?"
,,Potřebuji se pomstít."
Tátův smích se roznesl po celé zahradě.
,,Beru to jako ne."
,,Odkdy se má nejhodnější dcera chce pomstít?"
,,Od té doby co vypla všechny ostatní emoce krom jedné."
,,Využila si náš krevní dar. Jak krásné. To dokazuje že si má dcera."
,,Jak je zapnu?"
,,Až se zbavíš té hlavní, zapnou se ostatní. Jak jsem ale poznal tak zuříš. Máš celé tělo napnuté jako kdyby si seděla na ohni. To znám. Poprvé co se mi vypli emoce se mi zlomilo srdce."
Stiskla jsem pevně ruce v pěst.
,,Takže to znamená že ten Tom tě podvedl. Jako bych to minule neříkal."
,,Je zvláštní že sem stále chodím."
,,Nemůžeš si pomoci. Možná už mě nebereš jako otce ale máme stejné geny a stejné dary které ti někteří budou závidět ale pro tebe to bude peklo to tě upozorním hned."
,,Bezva. Takže jak se pomstím."
Táta se zvedl a naklonil hlavu k mému uchu. Cítila jsem jeho dech až mi naskakovala husí kůže. Měla jsem z něho strach.
,,Jestli se ta emoce vypne, brzo se objeví znova a silnější a pak se z tebe stane to co ze mě."
Po těch slovech se posadil zpátky na židli.
,,Jak to tedy vypnu?"
,,Můsíš najít jiný způsob jak si vrátit emoce. Díky tvé matce jsem se jednou zbavil smutku. Byla to dost silná emoce."
,,Cože?"
,,Jenom láska dokáže vše zníčit a vrátit do pořádku. Je jen škoda že tvá hlavní emoce je zuřivost. Hodně štěstí v hledání."
Bouchla jsem do stolu.
,,Hele ten nábytek byl docela drahý tak ho laskavě neznič."
,,Vážně nábytek tě zrovna zajímá?"
,,No tak Dev, měla by si chápat že jsem tvoji matku zabil jen kvůli tomuhle všemu. Kvůli tomuhle pekelnému daru."
,,I tak tě to neomlouvá."
,,Víš věkem se to všechno zhoršuje."
,,Měla bych jít."
Zvedla jsme se.
,,Ale děkuju za rady."
,,Jen chci aby se s tebe nestalo to co ze mě. To je vše."
,,Je to od tebe šlechetné."
,,Zkus někdy zase zajít. Mohly bychom si prohlédnout tvé staré fotky a nebo by si mi na flašce mohla přinést nové filmy co ty na to?"
Usmála jsem se. Tenhle táta se mi konečně líbil. Možná zabil mamku ale jak říkal on to nemohl zastavit. Docela to chápu mám to teď stejný. Mám sto chutí vzít kuchyňský nůž a zapíchnout ho přímo do Toma ale nemohu. Musím najít jinou cestu.
,,Přijdu zase zítra."
,,Dobře, budu tě očekávat."
S úsměvem na tváři jsem odcházela z jeho vězení když jsem to najednou ucítila. Ten zlom. Moje zuřivost odešla a já se zas cítila svobodná. Možná se mi chtělo trochu plakat ale to bylo kvůli tomu že se mi vrátili všechny emoce.
,,Nemáš zaco zlato."
Táta na mě mával a usmíval se. Zvedla jsem ruku a letmo jsem mu zamávala. Možná jsem se v něm spletla. Možná mě dokonce má rád a možná dokonce se mi snaží pomoct. Škoda jen že jsem to neviděla dřív...

Děkuji za přečtení dalšího příběhu a doufám že se vám líbil. Chtěla bych docela pokračovat v těchto příbezích takže jestli chcete pokračování tohohle příběhu stačí napsat komentář...
Danča
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 3lis 3lis | E-mail | 17. dubna 2015 v 20:46 | Reagovat

pokracuj

2 eraminka eraminka | Web | 17. dubna 2015 v 21:36 | Reagovat

[1]: Neboj :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.