close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Srpen 2015

Jen nemyslete, dokud můžete

23. srpna 2015 v 10:53 | Danča |  Téma týdne
Ahojky všem čtenářům mých nemožných příběhů. Dnes po dlouhé době jsem se vrátila k příběhu který je asi ze všech nejmíň propracovaný a potřeboval by trochu vylepšit. Pokud nevíte o jaké příběhy jde, tak tady je máte: Jen se smějte, dokud můžete ,Jen zuřte, dokud můžete, Jen šilte dokud můžete, Jen se strachujte, dokud můžete, Jen křičte, dokud můžete. Pěkné počteníčko vám přeje autorka...

Seděla jsem na židli a jako šílenec jsem zírala na bílou zeď v kuchyni. Už několik dní stále přemýšlím nad tím co se stalo v soudní síni. Nemohla jsem stále uvěřit tomu co jsem udělala ale i přesto mě to snad omluvalo. Bylo to kvůli mému otci. Kvůli mé rodině. Pokud na to někdo přijde určitě mě neobviní, přece jen jsem neudělala nic špatného, krom toho že jsem nechala vraha své matky naživu. I přesto všechno že soud vyšel tak skvěle, zůstal táta bohužel v karanténě. Ta žena co nás vyslíchala tátu donutila aby jí řekl o svém daru. Protože táta má nebezpečný dar, který měl již dávno zmizet rozhodl se soud ho obvinit. Znova. Proto je znova v karanténě a čeká až mu dojde nějaká zpráva. Oba dva ale víme co ho čeká. Dar zesílených emocí prostě nemá existovat.
,,Jsi v pořádku? Vypadáš nějak zamyšleně."
,,Někdy bych si přála abych mohla to myslení vypnout."
Otec se jen usmál a posadil se vedle mě.
,,Zvládneš to beze mě?"
,,Co myslíš?"
,,Ochránit se."
,,Už nejsem malé dítě, tati."
,,Pořád si ale moje holčička."
,,To sice ano ale taky jsem velký rváč."
Táta položil svoji ruku na moje rameno a přitáhnul mě k sobě. Položil mi do vlasů hlavu a začal broukat nějakou melodii, kterou jsem sice znala ale nevěděla jsem odkud.
,,Bude to v pořádku, neboj."
Táta jen přikývnul a pak se lenivým pohybem zvedl ze židle a vrátil se do své pracovny. Možná bych měla jít za ním a říct mu že můj dar je jinný než jeho.
,,Tati..."
,,Hm..."
,,Já víš chtěla jsem si promluvit o těch darech."
,,Teď nemám moc náladu. Mohly bychom to projednat někdy jindy."
,,Dobře tedy. No nic já radši už pujdu."
Táta jenom něco zamumlal a tak my dal svolení odejít. Musela jsem ještě něco zařídit a tak jsem vyběhla přímo do chladného zimního rána.

Na silnici se válel bílí sníh a vněm několik dětí stavělo sněhuláky a vytvářelo andělíčky. Po naší staré ulici se konečně roznesl mír. Zastavila jsem se a zadívala jsem se na jezero které se týčilo za několika starými domy. Vydechla jsem obláček páry a vrátila jsem se zpátky k cestě. Jemně jsem došlapovala do sněhu a snažila se nemyslet na to jaké to bude až se vrátím do školy. Začali zimní prázdniny a měla bych si užívat života ale nějak mě přestal můj život bavit. Od té doby co se v mé krvi projevili dary jsem přestala život brát vážně.
,,Dev!"
Prudce jsem se otočila a jen tak tak jsem se vyhnula sněhové kouli. Můj pohled padl na černovlásku která byla zavěšená na jeho těle.
,,Tomasi. Takže si se vrátil ke staré škole."
Dívka se jen ohnula a hodila další kouli. Z nezájmem sem se otočila a pokračovala jsem dál v cestě. Idiot. Musíš si to stále v hlavě opakovat a pak ho přestaneš milovat. Všechno tohle brzo skončí, neboj Dev. Tohle si vždycky říkám když ho potkám a nakonec to nějak zabírá. Sice málo ale hlavně že to zabírá. Zabočila jsem doprava a ocitla jsem se přímo před budovou své školy. Opravdu už jsem takhle na dně, že chodím už sama od sebe sem? Překvapeně jsem se zadívala na budovu. Její střechy byli obalené sněhem a já jsem skoro nepoznávala tu děsivou školu plnou rvaček. Došla jsem k hlavnímu vchodu a jemně jsem zatlačila na dveře. Ty se s velkým prostestem nakonec otevřeli a já se ocitla na chodbě. V budově vládlo hrobové ticho, které mě trochu děsilo. Pokračovala jsem dále v cestě až jsem dorazila k jediným dveřím ve kterých se svítilo.
,,Devona? Co o ní přesně chcete vědět?"
Poklekla jsem si vedle dveří a začala jsem poslouchat.
,,Všechno. Chtěla bych taky informace o její rodině."
,,Moc dobře víte, že počítač nemůže pomáhat lidem kteří nemají skvělou diskvalifikaci nebo nějaký dar."
,,Já to vím a vy přece máte záznamy o mém daru."
,,Slabý dar- já nepomoc."
Ten robotí hlas. Devona nevěděla že se samotný počítač ocitá v srdci její školy.
,,Jak slabý dar?"
,,Každý kdo s počítačem kdy pracoval měl ten největší dar ze všech."
,,Jaký dar?"
,,Andělovy slzy. Tak jsme to pojmenovali. Víc vám o tom nepovím a jestli mě omluvíte, dneska už mám konec."
Rychle jsem se vyškrábala na nohy a ukryla jsem se na dívčích toaletách. Ozvalo se zavření dveří a pak klapot bot. Svezla jsem se po zdi a ocitla jsem se na zemi.
,,Andělské slzy."
Musela jsem o tom něco zjístit a tak jsem vypadla z toalet a zamířila do místnosti s cedulí ZÁKAZ VSTUPU. Dveře nebyli zamknutý, což mě udivovalo ale musela jsem toho využít. Přede mnou se objevil počítač. Velká obrazovka na které byli rozestavený obrazy lidí a každou minutu se měnili. Zahlédla jsem matčin profil.
,,Vítej darem políbená Devonno."
Počítač promluvil tak slabě.
,,O tvé náštěvě nepovedu žádný záznam. Co... potřebuješ?"
,,Co je dar Andělovy slzy?"
,,Nejmocnější dar, který je jediný vzniklí z genů a né z pokusů."
,,O co jde?"
,,To ti nemohu říct ale mám záznamy. Chceš je vidět?"
Přiblížila jsem se k počítači a ten najednou vyplivnul štos papírů.
,,Všechno je napsaný zde."
,,Ukážeš mi ještě něco?"
,,Jistě."
,,Záznamy o mé matce."
,,Chceš je taky vytisknout?"
,,Kdyby si byl tak hodný."
Objevili se další papíry. Vzala jsem je a zadívala se zpátky na počítač.
,,Nemohu ti již více pomoc."
,,Proč mi ale pomáháš?"
,,Protože jsem s tebou darem políbená Devonno."
,,Proč mi tak říkáš?"
Počitač se najednou vypnul a já konečně uslyšela kroky. Do háje. Doběhla jsem k oknu a vyskočila ven. Rychle jsem ho zavřela a přitiskla jsem se přímo ke zdi. Bylo to jen tak tak. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla jsem tu ženu z výslechu. Stála před počítačem a něco mu říkala. On jí ale neodpovídal. Proč ale mě jo? Zavrtěla jsem hlavou. Nemysli na to. Nesmíš na to myslet. Přestaň myslet. Se slzami v očích jsem se rozeběhla od budovy pryč.

Vím že to je trošku kratší než obvykle ale i přesto doufám že vás příběh trochu pobavil...
Děkuji za pozornost.

První výlet mimo pelech

22. srpna 2015 v 17:51 | Danča |  Jůlinka
Ahojky milí čtenáři.

Právě dnes jsme se rozhodli že poprvé štěňátka položíme na trávu. Jejich první reakce byla taková že se začali po trávě plazit ale po chvíli se začali dít zajímavé věci.
Jako první se projevila Minie když své celé těličko zvedla na obě dvě nohy a snažila se zvednout i ty druhé.
Milka samozřejmě nechtěla zůstat pozadu a tak si stoupla na čtyři ale bohužel je na její slabé nožičky její váha velmi velká a tak se ocitla zpátky v trávě.
Po velké námaze se tihle špuntové rozhodli začít otravovat maminku a tak nakonec skončili u jídla a pak si na trávě ustlali a usly.
Myslím že po pilném dnu se odpočinek šiknul a tak nebylo divu že se pak i v pelechu prospali tři hodiny...
Děkuji za pozornost a doufám že se uvidíme u dalšího článku.

Hluboký les 1.kapitola

21. srpna 2015 v 13:17 | Danča |  Příběhy...
Kapitola 1. Vítej Mitrole
Hluboko v Mocenským černolese se nacházela malá vesnička. Nebyla to ledajaká vesnička. Byla to vesnice vybudovaná pro ochranu lidí, kteří utekli ze světa před zákonem. Většinu obyvatel tvořili uprchlíci z vojska anebo zamilovaní, kterým láska nebyla schválena. Rozhodly se pro nebezpečný život v lese, jen aby již nemuseli být pod krutou vládou krále. Samozřejmě že to nebyla jediná vesnice v lese. Les byl totiž obrovský a v něm i nekonečný počet vesniček a dokonce v srdci lesa se nacházelo město. Avšak jak byl les veliký, tak byl i nebezpečný. Nacházelo se v něm nespočetně mnoho příšer, které měli zálusk na lidskou krev. Proto město zavedlo vojenskou ochranu. Každý rok naverbovali ženy i muže a vycvičili je k boji. Jakmile prošly výcvikem, mohly vyrazit do vesnic chránit jejich hranice. Taková vesnice musí mít nejméně tři menší vojska. Takové malé vojsko tvořili čtyři jezdci, dva lukostřelci a tři chodci. Když se však dostanete do takového vojska, váš život se změní a to hodně.

"Linete!" Černovlasá dívka obejmula starého muže. "Mitrole! Kdy si se proboha vrátil?" "Přijel jsem ještě včera večer." "Viděl jsi ho?" Muž se lehce usmál. Dívčina zvídavost ho velmi mile překvapila. "Ano. Musím tě ale upozornit, že je to ještě malý chlapec." " Stále nemohu pochopit, jak se desetiletý chlapec mohl dostat na trůn." Mitrol se posadil na lavičku a opřel svoji dřevěnou hůl o strom. "Král neměl na výběr. Je nemocen a jak oba dva víme, jeho dcera se vytratila." "Ví to už?" Mitrol si promnul oči. "Já jsem jí to ještě neřekl a doufám, že ani ti nic neprozradíš." "Proč?" "Prochází již velkou ztrátou, a když už jsme u toho, kde vlastně je?" Linet protočila panenky, ale pak se lehce usmála. "Hlídá hranice místo mne. Já jsem si totiž vzala dovolenou." Mitrol se ale nesmál, ta zpráva ho spíše naštvala. " Jak jste ji mohly dovolit tam jít?" "Cítila se dnes již lépe. Jsou to již dva měsíce a jako správný voják by se měla vrátit do služby." Mitrol vzal hůl do rukou. Zvedl se a položil Linet ruku na rameno. "Má sladká Linet láska se za dva měsíce sama od sebe neztratí. Tohle vše ji bude doprovázet celý život." S těmi slovy odešel ke svému stanu.

Červenovlasá dívka seděla na větvi a pohrávala si jedním ze svých šípu. Zrovna se chystala ho vystřelit na list, když v tom ho uviděla. Černovlasého chlapce jak pochoduje po cestě. Znala ho. Znala každý jeho rys. "Kde jste?" Jeho hlas ji vyhodil ze vzpomínání. Nebyl to on, ale vypadal jako on. Jeho hlas byl však jemnější a vylekanější. Konečně si všimla jeho očí. Jeho lehce namodralých očí. Chtěla ho vidět zblízka. Zvedla se a přeskočila na jednu z nižších větví. Na té se zhoupla a seskočila přímo před něho na zem. Teď již zjistila, na koho volal. Díky jeho očím, které teď viděla zblízka, zjistila, že se bojí. Že nepochází odsud. Nalákali ho sem ty příšery. Ach ty ohavné nimory. Nemohla jim dovolit získat další oběť. Lehce zaťukala chlapci na rameno. Ten sebou strachy škubnul na zem. "Kdo jsi?!" Zakřičel vyděšeně. "Já ti neublížím. Mé jméno je Sonet." Chlapec se rozhlédnul po okolí. "Jak jsem se sem dostal?" "Nalákali tě sem." "Kdo?" "Nimory." "To je co?" Sonet mu podala ruku a pomohla mu na nohy. " Jsou to příšery, které loví lidi, aby je mohly mučit a pak zabít." "To je ohavné." "Spousta tvorů odsud tohle dělá, ale tyhle příšery se v tom vyžívají." "Kde to vlastně jsem?" "V Mocenském černolese." "Ne!" Chlapec zděšeně sebou trhnul. "Děje se něco?" "Musím se vrátit." "To už ale nejde. Jakmile někdo do lesa vstoupí, už se nesmí vrátit. Taková jsou pravidla." "Já tam mám ale rodinu." "Já taky a už jsem tu tři roky." "To nemohu." "Člověk si později zvykne." "Já vtom mámu nemohu nechat, už takhle přišla o bratra a teď by přišla o mě? To nemohu dopustit." Rozutekl se směrem pryč. Sonet ale byla rychlejší a přitáhla ho k sobě. Konečně našla ten rozdíl mezi nimi. On by nikdy neutekl, on by bojoval. "Něco jsem snad řekla. Teď mi pověz, jak se jmenuješ." Chlapec se díval přímo do jejich fialových očí. Stála před ním dívka, která vypadala jako anděl, ale jemně se tedy nechovala. "Kelton." "Tak teď Keltone se mnou vyrazíš do mé vesnice." "Já ale…" "Já jsem se ale neptala. Musíme co nejrychleji vyrazit protože nimory se tě jen tak nevzdají." "Proč?" "Patříš jim a ony by tě rády získaly." Konečně ho pustila z pevného sevření. Na tak drobnou dívku měla neskutečnou sílu. "Umíš lézt po stromech?" "Ehm, ne." Sonet se lehce usmála. "To jsem mohla tušit. No to ale znamená, že půjdeme pěšky. Tak se připrav, protože cesta bude dlouhá."


"Soneta musela opustit stanoviště. Linet dovolená skončila." Mitrol již převlečený ze zbroje do pláště seděl v křesle. Před ním stála právě Linet a několik jejich bojovníků. "Co se stalo?" "Nimory chystají další své hody a začali lákat lidi do lesa. Sonet na jednoho narazila a vede ho do vesnice. Pošly své nejlepší vojáky do města, aby informovali vedení. Budeme potřebovat ochránit okraje lesa. Lidem se nesmí nic stát." Linet si prohrábla krátké vlasy. "Mý nejlepší vojáci jsou zrovna v terénu." "Dobrá tedy. Požádám Sonet, až dorazí." "Jako vždy." "Nabídku jsem ti dal jako první tak nežárli a mazej na hranice." "Jistě můj pane." Teď se ze stařičkého muže stal vedoucí vesnice a ona musela poslechnout, i když nechtěla. Vyskočila na nejnižší větev a vyrazila. Mitrol se zvednul a protáhnul si záda. Jak mu tahle práce nevyhovovala. Do stanu však najednou vběhnul hnědovlasý chlapec v šedé košili a volných černých kalhotách. "Co je s mojí sestrou Mitrole? Jak si ji mohl dovolit jít na hranice!" Mitrol se chlapci zadíval přímo do očí. Chlapec odtrhnul pohled. "Denisi již jsem ti snad několikrát říkal, že mě nemáš vyrušovat!" "Jde ale o moji sestru." "Jde o Sonet a tak ji laskavě říkej. Není tvá sestra. Chtěla si jen vzít tvého bratra. To z ní nedělá tvoji sestru!" Denis se zadíval na rozčíleného Mitrola. Opíral se o svůj pracovní stůl a zuřil. Denis mu připomínal jeho padlého vojáka až moc. "Ale já jsem jediné co teď má. Jsme rodina." "Nejste rodina ale přátelé." "Mitroli." "Denisi běž radši připravit jejího koně. Něco mi říká, že ho bude potřebovat." Denis radši neprotestoval a vyrazil přímo ke stájím. Mitrol se posadil do svého křesla a opřel si hlavu o ruku. "Kéž by radši umřel Denis a ne on."

Být matkou je velmi těžké

21. srpna 2015 v 13:13 | Danča |  Jůlinka
Milí čtenáři...
Po nějaké té době se k vám znova hlásím a to s velkou novinkou, která nás otřásla před čtrnácti dny. Naší milé Julče, která letos oslavila již šesté narozeniny, se narodili dva malí chlupáči.
Minie je malý hnědý prcek, který je sice o několik deka menší než její sestra ale za to je rychlejší v růstu a tak se nemůžeme divit že viděla svět dříve než její sestra.
Milka je nenasytný bílí medvěd o kterém si myslíme že snad nemůže být ani pes. Její váha je přibližně stejná mláděti medvěda a tak tedy vznikla její přezdívka.
Oba dva chlupáči jsou stále ještě hodný a milý a stále neukázali z matčiny stránky nic jiného než lenost a nenažranost.
Děkuji za vaši krátkou pozornost a doufám že se brzo zase shledáme na této stránce.
Danča

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.