close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naleznete tu spoustu kreseb, příběhů ale i vtipů...pokud jsem online

Hluboký les 1.kapitola

21. srpna 2015 v 13:17 | Danča |  Příběhy...
Kapitola 1. Vítej Mitrole
Hluboko v Mocenským černolese se nacházela malá vesnička. Nebyla to ledajaká vesnička. Byla to vesnice vybudovaná pro ochranu lidí, kteří utekli ze světa před zákonem. Většinu obyvatel tvořili uprchlíci z vojska anebo zamilovaní, kterým láska nebyla schválena. Rozhodly se pro nebezpečný život v lese, jen aby již nemuseli být pod krutou vládou krále. Samozřejmě že to nebyla jediná vesnice v lese. Les byl totiž obrovský a v něm i nekonečný počet vesniček a dokonce v srdci lesa se nacházelo město. Avšak jak byl les veliký, tak byl i nebezpečný. Nacházelo se v něm nespočetně mnoho příšer, které měli zálusk na lidskou krev. Proto město zavedlo vojenskou ochranu. Každý rok naverbovali ženy i muže a vycvičili je k boji. Jakmile prošly výcvikem, mohly vyrazit do vesnic chránit jejich hranice. Taková vesnice musí mít nejméně tři menší vojska. Takové malé vojsko tvořili čtyři jezdci, dva lukostřelci a tři chodci. Když se však dostanete do takového vojska, váš život se změní a to hodně.

"Linete!" Černovlasá dívka obejmula starého muže. "Mitrole! Kdy si se proboha vrátil?" "Přijel jsem ještě včera večer." "Viděl jsi ho?" Muž se lehce usmál. Dívčina zvídavost ho velmi mile překvapila. "Ano. Musím tě ale upozornit, že je to ještě malý chlapec." " Stále nemohu pochopit, jak se desetiletý chlapec mohl dostat na trůn." Mitrol se posadil na lavičku a opřel svoji dřevěnou hůl o strom. "Král neměl na výběr. Je nemocen a jak oba dva víme, jeho dcera se vytratila." "Ví to už?" Mitrol si promnul oči. "Já jsem jí to ještě neřekl a doufám, že ani ti nic neprozradíš." "Proč?" "Prochází již velkou ztrátou, a když už jsme u toho, kde vlastně je?" Linet protočila panenky, ale pak se lehce usmála. "Hlídá hranice místo mne. Já jsem si totiž vzala dovolenou." Mitrol se ale nesmál, ta zpráva ho spíše naštvala. " Jak jste ji mohly dovolit tam jít?" "Cítila se dnes již lépe. Jsou to již dva měsíce a jako správný voják by se měla vrátit do služby." Mitrol vzal hůl do rukou. Zvedl se a položil Linet ruku na rameno. "Má sladká Linet láska se za dva měsíce sama od sebe neztratí. Tohle vše ji bude doprovázet celý život." S těmi slovy odešel ke svému stanu.

Červenovlasá dívka seděla na větvi a pohrávala si jedním ze svých šípu. Zrovna se chystala ho vystřelit na list, když v tom ho uviděla. Černovlasého chlapce jak pochoduje po cestě. Znala ho. Znala každý jeho rys. "Kde jste?" Jeho hlas ji vyhodil ze vzpomínání. Nebyl to on, ale vypadal jako on. Jeho hlas byl však jemnější a vylekanější. Konečně si všimla jeho očí. Jeho lehce namodralých očí. Chtěla ho vidět zblízka. Zvedla se a přeskočila na jednu z nižších větví. Na té se zhoupla a seskočila přímo před něho na zem. Teď již zjistila, na koho volal. Díky jeho očím, které teď viděla zblízka, zjistila, že se bojí. Že nepochází odsud. Nalákali ho sem ty příšery. Ach ty ohavné nimory. Nemohla jim dovolit získat další oběť. Lehce zaťukala chlapci na rameno. Ten sebou strachy škubnul na zem. "Kdo jsi?!" Zakřičel vyděšeně. "Já ti neublížím. Mé jméno je Sonet." Chlapec se rozhlédnul po okolí. "Jak jsem se sem dostal?" "Nalákali tě sem." "Kdo?" "Nimory." "To je co?" Sonet mu podala ruku a pomohla mu na nohy. " Jsou to příšery, které loví lidi, aby je mohly mučit a pak zabít." "To je ohavné." "Spousta tvorů odsud tohle dělá, ale tyhle příšery se v tom vyžívají." "Kde to vlastně jsem?" "V Mocenském černolese." "Ne!" Chlapec zděšeně sebou trhnul. "Děje se něco?" "Musím se vrátit." "To už ale nejde. Jakmile někdo do lesa vstoupí, už se nesmí vrátit. Taková jsou pravidla." "Já tam mám ale rodinu." "Já taky a už jsem tu tři roky." "To nemohu." "Člověk si později zvykne." "Já vtom mámu nemohu nechat, už takhle přišla o bratra a teď by přišla o mě? To nemohu dopustit." Rozutekl se směrem pryč. Sonet ale byla rychlejší a přitáhla ho k sobě. Konečně našla ten rozdíl mezi nimi. On by nikdy neutekl, on by bojoval. "Něco jsem snad řekla. Teď mi pověz, jak se jmenuješ." Chlapec se díval přímo do jejich fialových očí. Stála před ním dívka, která vypadala jako anděl, ale jemně se tedy nechovala. "Kelton." "Tak teď Keltone se mnou vyrazíš do mé vesnice." "Já ale…" "Já jsem se ale neptala. Musíme co nejrychleji vyrazit protože nimory se tě jen tak nevzdají." "Proč?" "Patříš jim a ony by tě rády získaly." Konečně ho pustila z pevného sevření. Na tak drobnou dívku měla neskutečnou sílu. "Umíš lézt po stromech?" "Ehm, ne." Sonet se lehce usmála. "To jsem mohla tušit. No to ale znamená, že půjdeme pěšky. Tak se připrav, protože cesta bude dlouhá."


"Soneta musela opustit stanoviště. Linet dovolená skončila." Mitrol již převlečený ze zbroje do pláště seděl v křesle. Před ním stála právě Linet a několik jejich bojovníků. "Co se stalo?" "Nimory chystají další své hody a začali lákat lidi do lesa. Sonet na jednoho narazila a vede ho do vesnice. Pošly své nejlepší vojáky do města, aby informovali vedení. Budeme potřebovat ochránit okraje lesa. Lidem se nesmí nic stát." Linet si prohrábla krátké vlasy. "Mý nejlepší vojáci jsou zrovna v terénu." "Dobrá tedy. Požádám Sonet, až dorazí." "Jako vždy." "Nabídku jsem ti dal jako první tak nežárli a mazej na hranice." "Jistě můj pane." Teď se ze stařičkého muže stal vedoucí vesnice a ona musela poslechnout, i když nechtěla. Vyskočila na nejnižší větev a vyrazila. Mitrol se zvednul a protáhnul si záda. Jak mu tahle práce nevyhovovala. Do stanu však najednou vběhnul hnědovlasý chlapec v šedé košili a volných černých kalhotách. "Co je s mojí sestrou Mitrole? Jak si ji mohl dovolit jít na hranice!" Mitrol se chlapci zadíval přímo do očí. Chlapec odtrhnul pohled. "Denisi již jsem ti snad několikrát říkal, že mě nemáš vyrušovat!" "Jde ale o moji sestru." "Jde o Sonet a tak ji laskavě říkej. Není tvá sestra. Chtěla si jen vzít tvého bratra. To z ní nedělá tvoji sestru!" Denis se zadíval na rozčíleného Mitrola. Opíral se o svůj pracovní stůl a zuřil. Denis mu připomínal jeho padlého vojáka až moc. "Ale já jsem jediné co teď má. Jsme rodina." "Nejste rodina ale přátelé." "Mitroli." "Denisi běž radši připravit jejího koně. Něco mi říká, že ho bude potřebovat." Denis radši neprotestoval a vyrazil přímo ke stájím. Mitrol se posadil do svého křesla a opřel si hlavu o ruku. "Kéž by radši umřel Denis a ne on."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča.