Ahojky všem čtenářům mých nemožných příběhů. Dnes po dlouhé době jsem se vrátila k příběhu který je asi ze všech nejmíň propracovaný a potřeboval by trochu vylepšit. Pokud nevíte o jaké příběhy jde, tak tady je máte: Jen se smějte, dokud můžete ,Jen zuřte, dokud můžete, Jen šilte dokud můžete, Jen se strachujte, dokud můžete, Jen křičte, dokud můžete. Pěkné počteníčko vám přeje autorka...
Seděla jsem na židli a jako šílenec jsem zírala na bílou zeď v kuchyni. Už několik dní stále přemýšlím nad tím co se stalo v soudní síni. Nemohla jsem stále uvěřit tomu co jsem udělala ale i přesto mě to snad omluvalo. Bylo to kvůli mému otci. Kvůli mé rodině. Pokud na to někdo přijde určitě mě neobviní, přece jen jsem neudělala nic špatného, krom toho že jsem nechala vraha své matky naživu. I přesto všechno že soud vyšel tak skvěle, zůstal táta bohužel v karanténě. Ta žena co nás vyslíchala tátu donutila aby jí řekl o svém daru. Protože táta má nebezpečný dar, který měl již dávno zmizet rozhodl se soud ho obvinit. Znova. Proto je znova v karanténě a čeká až mu dojde nějaká zpráva. Oba dva ale víme co ho čeká. Dar zesílených emocí prostě nemá existovat.
,,Jsi v pořádku? Vypadáš nějak zamyšleně."
,,Někdy bych si přála abych mohla to myslení vypnout."
Otec se jen usmál a posadil se vedle mě.
,,Zvládneš to beze mě?"
,,Co myslíš?"
,,Ochránit se."
,,Ochránit se."
,,Už nejsem malé dítě, tati."
,,Pořád si ale moje holčička."
,,To sice ano ale taky jsem velký rváč."
Táta položil svoji ruku na moje rameno a přitáhnul mě k sobě. Položil mi do vlasů hlavu a začal broukat nějakou melodii, kterou jsem sice znala ale nevěděla jsem odkud.
,,Bude to v pořádku, neboj."
Táta jen přikývnul a pak se lenivým pohybem zvedl ze židle a vrátil se do své pracovny. Možná bych měla jít za ním a říct mu že můj dar je jinný než jeho.
,,Tati..."
,,Hm..."
,,Já víš chtěla jsem si promluvit o těch darech."
,,Teď nemám moc náladu. Mohly bychom to projednat někdy jindy."
,,Dobře tedy. No nic já radši už pujdu."
Táta jenom něco zamumlal a tak my dal svolení odejít. Musela jsem ještě něco zařídit a tak jsem vyběhla přímo do chladného zimního rána.
,,Hm..."
,,Já víš chtěla jsem si promluvit o těch darech."
,,Teď nemám moc náladu. Mohly bychom to projednat někdy jindy."
,,Dobře tedy. No nic já radši už pujdu."
Táta jenom něco zamumlal a tak my dal svolení odejít. Musela jsem ještě něco zařídit a tak jsem vyběhla přímo do chladného zimního rána.
Na silnici se válel bílí sníh a vněm několik dětí stavělo sněhuláky a vytvářelo andělíčky. Po naší staré ulici se konečně roznesl mír. Zastavila jsem se a zadívala jsem se na jezero které se týčilo za několika starými domy. Vydechla jsem obláček páry a vrátila jsem se zpátky k cestě. Jemně jsem došlapovala do sněhu a snažila se nemyslet na to jaké to bude až se vrátím do školy. Začali zimní prázdniny a měla bych si užívat života ale nějak mě přestal můj život bavit. Od té doby co se v mé krvi projevili dary jsem přestala život brát vážně.
,,Dev!"
Prudce jsem se otočila a jen tak tak jsem se vyhnula sněhové kouli. Můj pohled padl na černovlásku která byla zavěšená na jeho těle.
,,Tomasi. Takže si se vrátil ke staré škole."
Dívka se jen ohnula a hodila další kouli. Z nezájmem sem se otočila a pokračovala jsem dál v cestě. Idiot. Musíš si to stále v hlavě opakovat a pak ho přestaneš milovat. Všechno tohle brzo skončí, neboj Dev. Tohle si vždycky říkám když ho potkám a nakonec to nějak zabírá. Sice málo ale hlavně že to zabírá. Zabočila jsem doprava a ocitla jsem se přímo před budovou své školy. Opravdu už jsem takhle na dně, že chodím už sama od sebe sem? Překvapeně jsem se zadívala na budovu. Její střechy byli obalené sněhem a já jsem skoro nepoznávala tu děsivou školu plnou rvaček. Došla jsem k hlavnímu vchodu a jemně jsem zatlačila na dveře. Ty se s velkým prostestem nakonec otevřeli a já se ocitla na chodbě. V budově vládlo hrobové ticho, které mě trochu děsilo. Pokračovala jsem dále v cestě až jsem dorazila k jediným dveřím ve kterých se svítilo.
Dívka se jen ohnula a hodila další kouli. Z nezájmem sem se otočila a pokračovala jsem dál v cestě. Idiot. Musíš si to stále v hlavě opakovat a pak ho přestaneš milovat. Všechno tohle brzo skončí, neboj Dev. Tohle si vždycky říkám když ho potkám a nakonec to nějak zabírá. Sice málo ale hlavně že to zabírá. Zabočila jsem doprava a ocitla jsem se přímo před budovou své školy. Opravdu už jsem takhle na dně, že chodím už sama od sebe sem? Překvapeně jsem se zadívala na budovu. Její střechy byli obalené sněhem a já jsem skoro nepoznávala tu děsivou školu plnou rvaček. Došla jsem k hlavnímu vchodu a jemně jsem zatlačila na dveře. Ty se s velkým prostestem nakonec otevřeli a já se ocitla na chodbě. V budově vládlo hrobové ticho, které mě trochu děsilo. Pokračovala jsem dále v cestě až jsem dorazila k jediným dveřím ve kterých se svítilo.
,,Devona? Co o ní přesně chcete vědět?"
Poklekla jsem si vedle dveří a začala jsem poslouchat.
,,Všechno. Chtěla bych taky informace o její rodině."
,,Moc dobře víte, že počítač nemůže pomáhat lidem kteří nemají skvělou diskvalifikaci nebo nějaký dar."
,,Já to vím a vy přece máte záznamy o mém daru."
,,Slabý dar- já nepomoc."
Ten robotí hlas. Devona nevěděla že se samotný počítač ocitá v srdci její školy.
,,Moc dobře víte, že počítač nemůže pomáhat lidem kteří nemají skvělou diskvalifikaci nebo nějaký dar."
,,Já to vím a vy přece máte záznamy o mém daru."
,,Slabý dar- já nepomoc."
Ten robotí hlas. Devona nevěděla že se samotný počítač ocitá v srdci její školy.
,,Jak slabý dar?"
,,Každý kdo s počítačem kdy pracoval měl ten největší dar ze všech."
,,Jaký dar?"
,,Každý kdo s počítačem kdy pracoval měl ten největší dar ze všech."
,,Jaký dar?"
,,Andělovy slzy. Tak jsme to pojmenovali. Víc vám o tom nepovím a jestli mě omluvíte, dneska už mám konec."
Rychle jsem se vyškrábala na nohy a ukryla jsem se na dívčích toaletách. Ozvalo se zavření dveří a pak klapot bot. Svezla jsem se po zdi a ocitla jsem se na zemi.
,,Andělské slzy."
Musela jsem o tom něco zjístit a tak jsem vypadla z toalet a zamířila do místnosti s cedulí ZÁKAZ VSTUPU. Dveře nebyli zamknutý, což mě udivovalo ale musela jsem toho využít. Přede mnou se objevil počítač. Velká obrazovka na které byli rozestavený obrazy lidí a každou minutu se měnili. Zahlédla jsem matčin profil.
,,Vítej darem políbená Devonno."
Počítač promluvil tak slabě.
Počítač promluvil tak slabě.
,,O tvé náštěvě nepovedu žádný záznam. Co... potřebuješ?"
,,Co je dar Andělovy slzy?"
,,Nejmocnější dar, který je jediný vzniklí z genů a né z pokusů."
,,Co je dar Andělovy slzy?"
,,Nejmocnější dar, který je jediný vzniklí z genů a né z pokusů."
,,O co jde?"
,,To ti nemohu říct ale mám záznamy. Chceš je vidět?"
Přiblížila jsem se k počítači a ten najednou vyplivnul štos papírů.
,,Všechno je napsaný zde."
,,Ukážeš mi ještě něco?"
,,Jistě."
,,Záznamy o mé matce."
,,Chceš je taky vytisknout?"
,,Záznamy o mé matce."
,,Chceš je taky vytisknout?"
,,Kdyby si byl tak hodný."
Objevili se další papíry. Vzala jsem je a zadívala se zpátky na počítač.
Objevili se další papíry. Vzala jsem je a zadívala se zpátky na počítač.
,,Nemohu ti již více pomoc."
,,Proč mi ale pomáháš?"
,,Protože jsem s tebou darem políbená Devonno."
,,Proč mi tak říkáš?"
,,Proč mi ale pomáháš?"
,,Protože jsem s tebou darem políbená Devonno."
,,Proč mi tak říkáš?"
Počitač se najednou vypnul a já konečně uslyšela kroky. Do háje. Doběhla jsem k oknu a vyskočila ven. Rychle jsem ho zavřela a přitiskla jsem se přímo ke zdi. Bylo to jen tak tak. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla jsem tu ženu z výslechu. Stála před počítačem a něco mu říkala. On jí ale neodpovídal. Proč ale mě jo? Zavrtěla jsem hlavou. Nemysli na to. Nesmíš na to myslet. Přestaň myslet. Se slzami v očích jsem se rozeběhla od budovy pryč.
Vím že to je trošku kratší než obvykle ale i přesto doufám že vás příběh trochu pobavil...
Děkuji za pozornost.
Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča. 
Hezky napsané. :) Ráda bych nemyslela, ale já bohužel dělám přesný opak, aniž bych o to usilovala. Myslím, dokud můžu.