Ahojky všem,
po několika měsících jsem se rozhodla napsat pokračování příběhu o Nině, Tomasovi a Stefanovi. Doufám že se vám bude líbit. Pokud jste tu poprvé zde jsou odkazy na ostatní příběhy : Dokud se nás hvězdy nedotknou, Dokud nás hvězdy nepohltí celé, Dokud hvězdy nespadnou, Dokud hvězdy nezmizí.
Příjemně se usaďte protože příběh právě začína.
Zima. Nechladnější a nejkrásnější období na světě konečně nastalo. Sníh pomalu poletoval ve vzduchu a já pociťovala na své pokožce chladný vítr. Uběhlo již několik měsíců od mého dramatického rozchodu s Tomasem a kaší. Ten incident jako by změnil celou moji rodinu. Teta se strýcem teď na mě každý den koukali jiným pohledem, jako bych byla někdo jiný. Nemohla jsem ty pohledy vystát. Bohužel se tak koukali i na Stefana vždy když přišel na návštěvu. Za tu dlouhou dobu jsme se s Stefanem hodně zblížili a jsou z nás opravdu skvělý kamarádi. Jenom kamarádi. Teda aspoň doufám, sama se v tom totiž nevyznám. Neříkám že bych ho neměla ráda, to mám, ale chtěla bych být chvíli sama. Aspoň na malou chvíli bych chtěla zažít samotu. Jenže to nikdy nenastane. Na každém rohu je někdo a pořád vás sleduje ikdyž si myslíte že jste sami. Hádám že i kdybych byla poslední člověk na světě našel by se někdo kdo by mě sledoval. Například zvířata. Našlápla jsem do čerstvě napadaného sněhu a noha se mi ponořila do hloubky. Tolik sněhu už jsem dlouho neviděla. Vytáhla jsem nohu, zatřásla s ní ve vzduchu a pak jsem skočila do hory sněhu. Můj smích se rozhlehl celým lesem. Posadila jsem se a přitáhla si kolena blíže k tělu. Položila jsem na ně hlavu a dívala jsem se na jasnou oblohu. Slunce stálo na obzoru a zvesela zářilo na tuhle planetu. Zvedla jsem se, oklepala a vydala jsem se směrem k vesnici. Byla skrytá v dálce za lesem ale mě ta cesta nevadila. Kráčela jsem krásnou ranní krajinou a užívala jsem si každou chvíli co jsem mohla v tomhle mrazu strávit.
,,Nino!"
Zadívala jsem se nahoru do kopce na jeho plnoštíhlou postavu.
,,Stefane!"
Zamávala jsem na něho a rozeběhla jsem se směrem k němu. Nohy se mi bořili ve sněhu ale mě to i přesto všechno nevadilo. Před měsícem odjel Stefan pryč do Anglie za svými známými a mě nechal zde. Utíkala jsem co mi síly stačili. Konečně jsem se ocitla na kopci a hleděla na jeho obličejej. Vletěla jsem mu přímo do náruče.
,,Taky tě rád vidím."
,,Chyběl si mi."
,,To rád slyším, protože ty si mi chyběla taky."
Možná už chápete proč se v tom vztahu nevyznám. Byli jsme přátele ale oba dva jsme věděli že k sobě cítíme víc. Bohužel kvůli chybám v minulosti se nehodláme dostat dál.Zamrzli jsme na jednom bodu a nechtěli jsme se s něho hnout. Bylo nám takhle dobře. Trávili jsme spolu čas, protože jsem se milovali ale přitom jsme spolu trávili málo času protože jsme si nechtěli ublížit. Tak moc byl náš vztah složitý že nás to oba dva strašně bolelo. Posadila jsem se na deku, kterou rozprostřel na sněhu. Položila jsem svoji hlavu na jeho rameno, chytila ho za jeho ruku a oba dva jsme pozorovali vesnici v dáli, kde bydlela jeho rodina. Ani jeden jsme dlouhou dobu nepromluvili. Užívali jsme si ten klid a to že jsme spolu.
,,Chyběl si mi."
,,To rád slyším, protože ty si mi chyběla taky."
Možná už chápete proč se v tom vztahu nevyznám. Byli jsme přátele ale oba dva jsme věděli že k sobě cítíme víc. Bohužel kvůli chybám v minulosti se nehodláme dostat dál.Zamrzli jsme na jednom bodu a nechtěli jsme se s něho hnout. Bylo nám takhle dobře. Trávili jsme spolu čas, protože jsem se milovali ale přitom jsme spolu trávili málo času protože jsme si nechtěli ublížit. Tak moc byl náš vztah složitý že nás to oba dva strašně bolelo. Posadila jsem se na deku, kterou rozprostřel na sněhu. Položila jsem svoji hlavu na jeho rameno, chytila ho za jeho ruku a oba dva jsme pozorovali vesnici v dáli, kde bydlela jeho rodina. Ani jeden jsme dlouhou dobu nepromluvili. Užívali jsme si ten klid a to že jsme spolu.
,,Jak bylo v Anglii?"
Prolomila jsem to příjemné ticho, protože jsem toužila slyšet jeho překrásný veselý hlas.
Prolomila jsem to příjemné ticho, protože jsem toužila slyšet jeho překrásný veselý hlas.
,,Hodně pršelo, což se dalo očekávat. Nemohl jsem koukat na hvězdy, protože tam žádné nejsou vidět ale bylo tam skvěle. Poznal jsem spoustu nových lidí ikdyž bylo těžké s nimi se domluvit."
Potichu jsem se uchechtla, ikdyž jsem věděla že mě slyší. Dloubl do mě na oplátku a pak mě pohladil po tváři. Zavřela jsem oči a užívala jsem si ten dotek.
Potichu jsem se uchechtla, ikdyž jsem věděla že mě slyší. Dloubl do mě na oplátku a pak mě pohladil po tváři. Zavřela jsem oči a užívala jsem si ten dotek.
,,Jak bylo tady?"
,,Celou dobu jsem musela zírat na toho debila takže..."
,,Nemusela si na něho zírat."
,,Jenže on si naschvál vždycky sedne tak abych na něho musela zírat."
Jeho smích se roznesl celým krajem. Rozhodně nikdy nic nekryl. Byl tak odlišný ode mně a i přesto jsem ho tak moc milovala a nechtěla ztratit. Přece jen se říká že se protiklady přitahujou.
,,Celou dobu jsem musela zírat na toho debila takže..."
,,Nemusela si na něho zírat."
,,Jenže on si naschvál vždycky sedne tak abych na něho musela zírat."
Jeho smích se roznesl celým krajem. Rozhodně nikdy nic nekryl. Byl tak odlišný ode mně a i přesto jsem ho tak moc milovala a nechtěla ztratit. Přece jen se říká že se protiklady přitahujou.
,,Takže je vlastně dobře že jsem se vrátil."
,,To teda."
,,To teda."
Stefan se najednou zvedl a přitáhnul si mě k sobě nahoru. Ocitla jsem se znovu na jeho hrudi. Tak krásně voněl. Voněl po jahodách. Nevím jak to dokázal ale i když jahody nerostly on po nich vždy voněl a přitom nepoužíval ani voňavku. Najednou si uvědomil co dělá a pustil mě.
,,Omlouvám se."
,,V pořádku."
,,V pořádku."
Jeho pohled plný smutku se do mě zavrtal.
,,Stefane."
Chytila jsem jeho pravou ruku a pevně ji stiskla. Tolik jsem se bála že ho ztratím.
Chytila jsem jeho pravou ruku a pevně ji stiskla. Tolik jsem se bála že ho ztratím.
,,Asi bych měl jít. Uvidíme se zase zítra?"
,,No u nás radši ne. Přijdu zase sem jo?"
,,To jsou stále tví rodiče tak naštvaný kvůli tomu incidentu?"
,,No u nás radši ne. Přijdu zase sem jo?"
,,To jsou stále tví rodiče tak naštvaný kvůli tomu incidentu?"
,,Myslí si že máš na mě špatný vliv."
,,Já?"
,,Já?"
,,Kdo jiný?"
Znova se hlasitě usmál, pak si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Chytil moji druhou ruku, přitáhnul mě k sobě a políbil mě na čelo.
Znova se hlasitě usmál, pak si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Chytil moji druhou ruku, přitáhnul mě k sobě a políbil mě na čelo.
,,Omlouvám se Nino... Já....Ještě..."
,,Chápu..."
,,Chápu..."
Stefan mě pustil, složil deku a vydal se zpět domů. Nechal mě osamotě. Zadívala jsem se na slunce zářící v dálce. Někdy si říkám že je život tolik nespravedlivý. Ikdyž má člověk před sebou své štěstí musí se každý den bát že o něj přijde. Proč? Proč je to takhle zavedený? Proč se musí lidé tolik bát? Povzdechla jsem si nad svým životem. O tolik věcích jsem přišla a jen kvůli hloupostem. Zadívala jsem se na své promrzlé dlaně. Tolik lidí přišlo o život za těch pár let co jsem na světě a to jsem všechny neznala jménem, dokonce si na některé nemohu vzpomenout. I přesto vím že jsem byla na tolika pohřbů. Na žádný z pohřbů nikdo nikdy nezapomene. Pořád máte v hlavě obrazy smutných lidí jdoucí za rakví s mrtvím. Pokládání dřevěné rakve do prohnilé země a znova další pláč. Tohle všechno si pak jdete prožít znova když jdete zapálit svíčku na hrob svých milých. Tolik se bojím že bych jednou mohla zapalovat svíčku i u jeho hrobu. Myslím že to už bych nepřežila. Tolik lidí umírá ale i přesto všichni doufáme že mezi nimi nebudeme. Že mi zrovna vyhrajeme a přežijeme.
Padla jsem do své postele a zadívala jsem se na strop kde byli nalepené staré hvězdičky. Vtom mi zazvonil mobil. Smska a v tuhle dobu? Hmátla jsem po mobilu a rozsvítila displej.
,,Pojď před dům. Tomas."
Smazala jsem zprávu a hodila mobil na polštář. Ozval se zvonek. Uslyšela jsem tetiny kroky a pak jemné zaskřípání otevírajících dveřích.
Smazala jsem zprávu a hodila mobil na polštář. Ozval se zvonek. Uslyšela jsem tetiny kroky a pak jemné zaskřípání otevírajících dveřích.
,,Jistě akorát je ve svém pokoji."
,,Půjdu za ní."
,,Samozřejmě."
Došla jsem ke dveřím a zamkla jsem je na dvakrát.
,,Půjdu za ní."
,,Samozřejmě."
Došla jsem ke dveřím a zamkla jsem je na dvakrát.
Stihla jsem to akorát. Klika se několik prohnula a pak jsem zaslechla zavrčení a zaskřípání zubů.
,,To tě to ještě nepřešlo zlato?"
Ach. Jak jsem nenáviděla ten hlas. Vzala jsem si svoji černou mikinu, přetáhla jsem ji přes hlavu a upravila ji aby mi pořádně seděla. Pak jsem si natáhla kulicha a kabát a pomalu jsem otevřela okno. Do mého pokoje se navalil chladný vzduch.
Ach. Jak jsem nenáviděla ten hlas. Vzala jsem si svoji černou mikinu, přetáhla jsem ji přes hlavu a upravila ji aby mi pořádně seděla. Pak jsem si natáhla kulicha a kabát a pomalu jsem otevřela okno. Do mého pokoje se navalil chladný vzduch.
,,Nino otevři. To jsem já, tvůj přítel."
Idiot.
Idiot.
,,Nechce ti otevřít Tomasi? Možná spí. Tady máš klíček."
Uslyšela jsem zaklapání klíčku v dírce. Vyskočila jsem na stříšku a zavřela za sebou okno. Tomas stál ve dveřích a s naštvaným výrazem v obličeji mě pozoroval jak skáču do hromady sněhu.
Uslyšela jsem zaklapání klíčku v dírce. Vyskočila jsem na stříšku a zavřela za sebou okno. Tomas stál ve dveřích a s naštvaným výrazem v obličeji mě pozoroval jak skáču do hromady sněhu.
,,Nino!"
Doběhnul až k oknu a lezl za mnou. Rozeběhla jsem se k plotu a rychle jsem ho přeskočila na druhou stranu. Nehodlala jsem zastavit. Běžela jsem dál ikdyž mé tělo další fyzický nátlak nechtělo vystát.
,,Nino!"
Cítila jsem jeho existenci za svými zády. Najednou se na mém rameni ocitla jeho ruka a schodil mě do sněhu. Jeho tělo přistálo na mém.
,,Kampak si chtěla utéct? Nino!"
,,Pusť mě Tomasi!"
,,Ale takhle se mluví s přítelem?"
,,Ty nejsi můj přítel!"
,,Ale to tě to stále nepřešlo."
,,Pusť mě Tomasi!"
,,Ale takhle se mluví s přítelem?"
,,Ty nejsi můj přítel!"
,,Ale to tě to stále nepřešlo."
Jeho obličej se objevil u mého a pak přitisknul své nechutné rty k mím.
,,Dnes tě konečně získám."
,,To si nemyslím."
,,To si nemyslím."
Stefan Tomase odkopnul a přitáhnul mě rychle k sobě. Neudržela jsem se a rozvlykala jsem se do jeho bundy. Položil mi ruku do vlasů a začal mě utěšovat.
,,Už jsem tady. Je to v pořádku Nino."
,,Dej ruce od mé holky."
,,Dej ruce od mé holky."
,,To jsem chtěl zrovna říct já."
,,Cože?"
,,Cože?"
Udiveně jsem se zadívala na Stefana. To bylo poprvé co někdy řekl že jsem jeho holka. Ikdyž to neřekl narovinu.
,,Říkám že jsem chtěl zrovna říct aby si dal ruce pryč od mí holky!"
Otočila jsem se na Tomase. Udiveně pozoroval Stefana.
Otočila jsem se na Tomase. Udiveně pozoroval Stefana.
,,Jednou tu nebudeš a já ji pak získám."
,,Já tě pak taky nahlásím na policii!"
,,Nemyslím si."
,,Já tě pak taky nahlásím na policii!"
,,Nemyslím si."
S těmi slovy od nás odešel a nechal nás osamotě.
,,Nestalo se ti nic?"
,,Jsem v pořádku."
,,Jsem v pořádku."
Zadívala jsem se do jeho očích.
,,Stefane..."
,,Hm..."
,,Právě si..."
,,Jo já vím. Omlouvám se."
,,Ne to je v pořádku. Mě se to líbí."
Stefan se usmál a pak si mě k sobě přitáhnul víc.
,,Hm..."
,,Právě si..."
,,Jo já vím. Omlouvám se."
,,Ne to je v pořádku. Mě se to líbí."
Stefan se usmál a pak si mě k sobě přitáhnul víc.
,,Takže..."
,,Spolu..."
,,Chodíme..."
Ty slova zněli tak zvláštně. Nikdy jsme ani jeden nečekali že by jsme to řekli.
,,Spolu..."
,,Chodíme..."
Ty slova zněli tak zvláštně. Nikdy jsme ani jeden nečekali že by jsme to řekli.
Seděla jsem na zastávce a čekala až konečně přijede můj opoždění vlak. Už teď jsem nestíhala první hodinu včas. Nejhorší na tom bylo že jsem nevěděla jestli ten vlak vůbec přijede. Mrzla jsem ve tmě na zastávce a doufala že někdo tam nahoře tomu řidiči domluví aby to vzal větší rychlostí. Kolena se mi zimou klepala ale já jsem si toho radši přestala všímat. Takovouhle zimu jsem nezažila hodně dlouho. Náhle mé klepaní a cvakání zubů přehlušilo cvaknutí mobilu. Vytáhla jsem ten černý křáp z kapsy a zahleděla se na smsku od Stefana.
,,Kde se flákáš?"
Klikla jsem na smsku a začala jsem psát tu nejmíň sprostou zprávu.
,,Zakašlaný České Dráhy mají opět zpoždění."
Nemusela jsem ani dlouho čekat a přišla mi odpověĎ.
,,Že se vůbec divíš. Počkej tam. Přijede pro tebe moje mamka."
,,Cože?"
,,Cože?"
Uběhlo pár sekund a přišla odpověď.
,,Má to pocestě tak tě vezme."
,,To nemusí."
,,Ale musí."
Odpovídat jsem už nemusela. Malí černý opel zastavil před zastávkou a jemně zatroubil. Zahleděla jsem se kdo to sedí vepředu když jsem konečně poznala Stefanovu matku. Rozeběhla jsem se k autu a nastoupila jsem s pozdravem. Stefanova matka nečekala, šlápla na plyn a rozjela se směrem k mé škole.
,,To nemusí."
,,Ale musí."
Odpovídat jsem už nemusela. Malí černý opel zastavil před zastávkou a jemně zatroubil. Zahleděla jsem se kdo to sedí vepředu když jsem konečně poznala Stefanovu matku. Rozeběhla jsem se k autu a nastoupila jsem s pozdravem. Stefanova matka nečekala, šlápla na plyn a rozjela se směrem k mé škole.
,,Musela si tu hrozně dlouho mrznout. Nechápu proč tu aspoň nepostaví čekárnu."
,,Asi na to nemají peníze."
,,Ach jo. No doufám že tě tam stihnu aspoň dovézt na druhou hodinu."
,,Nemusíte chvátat."
,,Dostaneš vůbec zpožděnku?"
,,Asi na to nemají peníze."
,,Ach jo. No doufám že tě tam stihnu aspoň dovézt na druhou hodinu."
,,Nemusíte chvátat."
,,Dostaneš vůbec zpožděnku?"
,,No protože jsem neměla ani koupený lístek a nenastoupila ani do vlaku..."
,,Zastavím na nádraží ve městě a skočíme tam."
,,To je v pořádku teta mi to určitě omluví."
,,Já na tom ale trvám."
Ihned jsem věděla pokom Stefan je. Byl celá jeho matka aspoň povahově. Podoba jiná tam nebyla. Jeho matka měla totiž brýle blonďaté krátké vlasy a trochu do žluta oči. Stefanova otce jsem nikdy nepoznala a sám Stefan ani nechce abych toho takzvaného ,,ožralu" potkala. Možná je to tak líp ale i přesto bych chtěla znát jeho celou rodinu. On na to ale vždy odpoví: ,,Jednou možná ale dneska ne."
Trochu mě tím štve.
,,Zastavím na nádraží ve městě a skočíme tam."
,,To je v pořádku teta mi to určitě omluví."
,,Já na tom ale trvám."
Ihned jsem věděla pokom Stefan je. Byl celá jeho matka aspoň povahově. Podoba jiná tam nebyla. Jeho matka měla totiž brýle blonďaté krátké vlasy a trochu do žluta oči. Stefanova otce jsem nikdy nepoznala a sám Stefan ani nechce abych toho takzvaného ,,ožralu" potkala. Možná je to tak líp ale i přesto bych chtěla znát jeho celou rodinu. On na to ale vždy odpoví: ,,Jednou možná ale dneska ne."
Trochu mě tím štve.
Děkuju za vaši návštěvu. Blogerka Danča. 